Prťavej brahminboy Shorty si to takhle táhnul hlavní Shady Sandskou ulicí, dyž vrazil do spodních pater Vlkobijce McGyra. Vzhlédl vzhůru, a ač se mu krapet točila hlava, pronesl: "Hej, chlape, chceš facku?!!"
"Jo, chci!" pronesl provokativně McGyre a hlasitě prdl, přičemž odfoukl dva psy a brahmínu.
"Tak běž do saloonu, právě jsem tam jednu dostal!"

Nedlouho po odražení Velkého hejna mantisů (při této slavné události jsem i já stal na hradbách, společně s takovými velikány, jak je Zakladatel, Irwing, Jonny Rico, Still Johnson, Kilian Darkwater a další, pozn. vypravěče), se k nám dostala další hromada kočovníků. Přivítali jsme je stejně jako další přistěhovalce a Aradesh jim vymezil část Shady Sands. Zanedlouho se tam objevila první budova - kulturní zařízení. Dřevěná tabule s nápisem Saloon oznamovala, že se jedná o saloon. Jeho vlastníkem byla Lola, bývalá čínská "kurtizána" jak jim říká Aradesh. Tahle ženská byla silná nejen v pase, ale také v oblasti bicepsů, což jí zajišťovalo určitou převahu nad jejími obchodními partnery. Díky její husté buzeraci byl hostinec postaven ještě před odchodem Zakladatelovým, takže jsme se spolu mohli při slavnostním otevření slít jako prasata. Myře a Tandi se při této akci podařilo opít Aradeshe, což je docela kumšt, neboť tento státník je podobně jak Myra "Scullyová" abstinent. (Teď už to o sobě tvrdit nemůžeJ.) Na tomtéž večírku se fatálně ožral i Razlo, kterého jsme potom vyvedli daleko za mě100 a když se probral, nalhali jsme mu, že Shady někdo ukradl. Slečna Lola (v čínském originále Lo-La) taktéž předvedla svá děvčata, o něž byl docela zájem. Co se dělo dál je ve hvězdách. Tak nevím. Tak nevím, to jsem si říkal, když jsem se ve tři ráno probudil v polorozpadlém domku na druhém konci Shady, měl rozepnutý poklopec a opíral se o škaredou mulatku. Tak nevím…

Naše hospůdka je naplněním Irwingova přání (…mít tak noční klub, jen svoji putyku, každej by rád pil v tomhle podniku, občas ňáká bitka, v našem nočním klubu, kdo by kazil srandu, dostal by přes hubu…) a taktéž Myřina přání (…místnost, do který by se všichni blbý chlapi zavřeli a zůstali by tam co nejdýl…) a taky Aradeshova přání (…jak žít líp?) a taky Tandina přání (…rozděl a panuj…) a taky Razlova přání (víc chlastu=větší pohodička) a taky Peterova snu (Holky! Holky! A ještě víc holek!!!), prostě nové zařízení nebývale zkvalitnilo náš život. Všeobecná pohoda, která zavládla v naší vesničce, byla vskutku balzám na duši, po všech těch přestřelkách. (Mezi Velkým útokem a Odchodem jsem byl asi třikrát zajat otrokáři, ale vždy jsem osvobodil všechny otroky, nasbíral mnoho zbraní a víček a všechny otrokáře vystavil dlouhé, ukrutné a potupné smrti, přesně podle místního zvyku.) (Onen zvyk se datuje od bájného otrokobijce Daemona).

Netrvalo to však dlouho. Když jsem se tak jednou zrána (nedlouho po obědě) vpotácel do saloonu, přivítala mě salva od týpků, co tam chlastali už od včerejšího večera. Rozjela se nádherná barová přestřelka. Tasil jsem kolt, začal pálit, dvě šílené brahmíny se ke mně přidaly, dávky stíhala dávku, celý pajzl se naplnil dýmem ze zbraní…nádhera. Rozstříleli jsme dva lustry, pět stolů bylo upraveno na cedník, taktéž zrcadlo prošlo schizogonií, natlakovaný sud s pivem dostal přímý zásah do srdeční krajiny a všechny nás osprchoval…och, fakt hustá kalba, pak jsme se navzájem povzdávali a šli na panáka. Nádhera. Tohle mi chybělo. Časem se z barových přestřelek stal rituál. Když měl někdo zájem si zastřílet, sedl si ke stolu v pravém rohu. A když přišel někdo podobný, sedl si ke stolu v levém rohu. Jak položil ruce na stůl, začal ten první pálit, všichni ostatní se poschovávali a do saloonu vtrhli kamarádi těch dvou. Po cca 10-15 minutách intenzivní střelby, dyž byly fšechny zásobníky prázdný, tak se všichni přeživší navzájem vzdali, přičemž recitovali nějakou pěknou kapitulační řeč (např. Jsi první, kdo mě dostal, Jsem já to ale neschopný hňup, apod.). Ten, kdo měl hezčí básničku, vyhrál a měl právo na drink/léčení na úkor poraženého. Jednou z podmínek bylo, že nikdo nesměl měnit zásobník, když byl prázdný, musel vzít další zbraň. Na to jednou doplatil maník, co měl v bouchačce dvouřadý zásobník, já myslel, že nabíjí a puf… Na pravidla jsem dohlížel ze svého stolu ve zbývajícím rohu, všechno jsem viděl, a jak někdo blbnul, můj walther vypálil. U svého stolu, do kterého jsem Rot Gutem vypálil heslo "Jestli pozdě tasíš, život sobě zhasíš", jsem často sedával s Irwingem, Zakladatelem a poté, co jsem ho zachránil z rukou otrokářů (přičemž jsem osvobodil i všechny ostatní otroky a všechny otrokáře zabil) i s Justinem Greenem, šerifem z Hubu. Byli jsme fakt dobrá parta a nejednu neděli jsme strávili přestřelkou.

Pajzl měl i ubytovací prostory, jak se říkalo těm několika místnostem v prvním a doufám, že taky posledním patře. V těchto oblastech byly zhusta k vidění švábi o velikosti podsvinčete a několik ubožáků, kteří byli nucený zůstat tam přes noc, tvrdilo, že ty švábi maj na nohách obutý ocvočkovaný bagančata. Lidí, kteří obývali toto patro, však bylo nemnoho, a když později Tandi uzavřela smlouvu o odstranění biologických zbraní, musel být saloon snížen. Většina lidí trávila noc v zadních pokojích, které byly luxusně vybaveny - postel, židle, holka. Trochu pozdějc, to už nebyl Irwing mezi námi, jsme vyhloubili i sklep a do něj umístili improvizovanou pálírnu. Chlast, co se v ní robil, dokázali pít jen ti nejtvrdší rangeři, který už nic nerozháže.

Náš saloon jménem Saloon se brzy stal známým po celém světě. Tedy po tom, co ze světa zbylo po nukleárních hrátkách, že. (autor má na mysli oblast kolem Shady o poloměru zhruba 100 km a zvláště Pajzlový trojúhelník severovýchodně od Junktownu, pozn.aut.) Začali do něj chodit různý zjevy. Tak třeba Limonádový Joe. On se vlastně jmenoval jinak, tuším Erwin Sherman Tecumseh Hikorakumoshi a byl to napůl Japonec, napůl Amík, ale jeho biologický otec byl Němec. Pocházel z mnohonárodnostní komunity daleko odtud. Pěstoval marijánku, choval škorpióny na vajíčka a pil pouze Nuka Colu, a i tu si ředil. Tak k tomuhle týpkovi jedno přišli jiný týpci a řekli:
"Hej, johny, dej si s náma panáka!" A von na to:
"Ne, díky." Což ovšem byla urážka.
"A jako proč ne?!" zeptal se lovec - pistolník výhružně.
"Nemám chuť."
"A teď," řekl pistolník a práskl mu s hlavou o stůl, až krev vystříkla.
"Ee." Znovu, šlupka jak sviňa.
"A teď si nedáš?!!"
"Nikdy!!" šeptal otřesený a otřískaný ESTH alias Joe.
"Ty vole, chuť co trvá tak dlouho a dlouho…," řekl překvapeně lovec a chystal se znova udeřit. Tohle jsem si nechtěl nechat líbit, zvláště ne v mém baru, potažmo městě. Přistoupil jsem k lovci a řekl:
"Hej, chlape, nech toho chudáka na pokoji."
"A ty seš gdo?!!" řekl, a jeho dech mě téměř umrtvil.
"Já být šerif a ty možná odejít, cizinec." Po této větě si pamatuju už pouze to, jak mě Razlo sešíval.

Skutečně, nebýt našeho sloonu, bylo by nám smutno v tomto smutným světě. Pravidelná nedělní přestřelka se brzy změnila v recitál moderní vzdávací poezie, ale to vůbec nevadilo, právě naopak. Užili jsme si móoc srandy, a když potom hospoda lehla popelem (za velmi husté pařby, na kterou přijelo hafo supermutantů dělat tahouny), byli jsme všichni strašně zklamaní, ale vyléčil nás bar "U Nevydělaný kůže", který brzy vyrostl na předměstí. Ale to je už jiná louže Rot Gutu.