Tak snad abych se představil. Jmenuju se Joe a v tomhle městě dělám šerifa už dobrých dvacet let. Ale nerarodil jsem se zde. Pocházím z Modocu. Že nevíte, kde je Modoc? No to se vám ani nedivím. Modoc je dobytkářské město daleko na sever odsud. Můj otec byl farmář a taky vlastnil malou továrnu na mletá kopyta. No, továrnu…spíš takový malý mlýn poháněný větrem. Měl jsem hodně sourozenů, kolik, to nevím, neboť do tolika ani neumím počítat. Už od mládí jsem pracoval na farmě společně s ostatníma, ale časem bylo jasné, že se všichni neuživíme. Proto, když mi bylo sedmnáct, vyfásl jsem kopí a ranec buchet a pod průhlednou záminkou hledání nových odbytišť pro tátova kopyta jsem byl vykopnut z domu. Chvíli jsem se zdržoval v okolí Modocu, ale kdž jsem seznal, že šance na návrat jou každým dnem menší (rodili se další sourozenci), otočil jsem se k rodnému městu zády a vyrazil vstříct novým zážitkům.
A ty se brzy dostavily v podobě tlupy radškorpiónů. Rozhodl jsem se před nimi schovat do takové jeskyně. Když sem šel stále hlouběji, narazil jsem na masivní ocelové dveře. No ano, milé děti, byl to vault. Tuším číslo osm. Dovnitř jsem se samozřejmě nemohl, ovládacímu panelu jsem nerozuměl, ale byl jem odhodlán vrátit se sem se svými sourozenci a trochou dynamitu (to byste nevěřili, co všechno jde z mletých kopyt udělat). Povzbuzen tímto odhodláním jsem se odvážně vrhl vstříct radškorpům. Ti však od obléhání jeskyně upustili a raději sežrali nějakého poutníka, co mi šel na pomoc. Počkal jsem, až odejdou a pak obral jeho mrtvolu o věci, které už potřebovat nebude, tzn. pytlík buráků, žvýkačky, bojový nůž a pytel mletých kopyt. Takto obtěžkán jsem se vrátil do Modocu s nadějí, že budu vřele přivítán. Ale chyba lávky! Otec totiž v pytli paznechtů poznal dar, který dal svému dávnému příteli, nenechal si nic vysvětlit a s výkřiky "Odporný vrahu! Zloději! Politiku!" mě hnal daleko za hranice Modocu. Přestal až po dvou dnech, chytl se za srdce a klesl k zemi. Asi pozoroval mravence, nevím. Já jsem se každopádně definitevně vykašlal na rodinu a odešel na jih.
Po dlouhém a strastiplném putování jsem potkal bandu vykrádačů vaultů. Zrovna se tahali s kořistí a další otrok se jim hodil. Nesl jsem bednu s náhradními čipy do vzduchotechniky a filtrů pitné vody, ale pak jsem zakopl a všechno se to rozbilo. Vykrádači mě zmlátili do bezvědomí. Dodnes mám na temeni hlavy zrcadlově vyražené číslo 15, jak mě mlátili deskámi z beden z toho vaultu. Když jsem se probudil, skláněla se nade mnou krásná dívka s černými vlasy a tmavýma očima. Řekla akurát "Už se probral," načež byla vystřídána divným týpkem s kruhy pod očima. Ten na mě vychrstl kýbl vody, dal mi pár facek a tím léčba skončila. Později jsem zjistil, že ta holka se jmenuje Tandi a vesnici, do které mě donesly lovci, se říká Shady Sands.

    Rozhodl jsem se ve vesnici zůstat, aspoň po nějakou dobu. Díky mým předchozím zkušenostem jsem místním mohl pomáhat s farmařením a stavbou nových domů. Později jsem ještě postavil mlýn na kopyta, následkem čehož se úroveň obyvatelstva prudce zvýšila. Díky těmto skutkům jsem brzy zapadl mezi místní. Od nich jsem často slýchal pověsti o hrdinovi, který zachránil starostovu dceru a město před bandou krvežíznivých nájezdníků a radškorpiónů. Tyto povídačky jsem poslouchal jen na půl ucha a moc jsem jim nevěřil. Pak se ale ve vchodu do města objevil chlápek nesoucí v náručí psa. Oba potřebovali nutně zašít. Doktor se o oba pořádně postaral, mnohem líp než o mě. Pochopil jsem, že tenhle týpek s desetimilimetrovou pistolí za pasem a navlečený do podivné kombinézy je onen bájný zachránce vesnice. Když s ho ptali, kdo že jej tak zřídil, odvětil: "Banda lupičů je mi v patách, připravte se na obléhání." Nikdo neprotestoval, že zatáhl vesnici do svého sporu, starosta svolal lovce, přikázal stáhnout za bránu brahmíny a připravit se k boji. Na druhý den ráno skutečně dorazila velká banda lupičů.
     Bylo jich aspoň třikrát více než obránců, byli lépe vyzbrojeni a dobře procvičeni v likvidaci nepohodlných lidiček. Když jejich vůdce uviděl Zakladatele, zvolal: "Za své činy nyní budeš pykat nejen ty, ale i tahle vesnice!" Ale hrdina se neleknul, a odvětil: "To se ti to vyhrožuje, když máš přesilu. Pojď na férovku, jetli nejseš srab, smrdutý skunku!" Když to vůdce banditů uslyšel, strašně zbrunátněl, a hmátl po pistoli za pasem. Už chtěl dát povel k útoku, když si všiml, že jeho muži se na něj tak nějak divně dívají. Došlo mu, že jestli si chce udržet moc, musí podstoupit souboj se Zakladatelem. Později jsem se dověděl, že vůdce té bandy zemřel teprve týden před tím, a že nový vůdce ještě neměl svou pozici upevněnou. A banditi jsou sice nemorální šmejdi, ale i přes to (nebo právě proto) jsou na takové ty věci cti nesmírně hákliví. Tohle Zakladatel věděl, a rozhodl se toho využít. Chtě nechtě, musel šef banditů hrdinovu nabídku přijmout. Během pár minut byl před bránou Shady Sands připraven plácek pro pěstní souboj. Na jedné straně plácku se usadili lupiči, na druhé obyvatelé Shady Sands. Několik lovců zůstalo na hradbách, pro případ, že by souboj špatně dopadl. Jako sudí byli vybráni dva stařící, jeden ze Shady Sands, druhý byl lupič, který se pro svou mazanost dožil úctyhodného věku čtyřiceti let.
     A pak dorazili oba účastníci souboje. Padouch byl oblečený v sexi šortkách, ruce měl omotané látkou a na tváři se mu usídlil tak vržedný výraz, že dva vesničtí psi chcípli hned jak ho uviděli. Hrdina byl naproti tomu stále ve své žlutomodré kombinéze, jen ruce si obvázal a kolem čela měl potní pásku. Postavili se proti sobě a soudci zapískali, aby oznámili začátek souboje, který rozhodne o osudu města. Lapka si mocně přihnul Rot Gutu, odplivl si a na zápasišti vzplala tráva. Spasitel vaultu naproti tomu, věren své skautské tradici, začal skládat slib čestného souboje a že nebude bít pod pás, atd, atd, čemuž se jeho oponent vysmál, dlouhým skokem se přenesl přes dohořívající trávu a dopadl přímo na nepříjemně tvrdou, pevně zaťatou pěst Zakladatelovu. To jej mírně vyvedlo z míry, ale ne zase tak moc, aby nevykryl tvrdý úder, jímž chtěl Zakladatel rozhodnout souboj hned a bez dlouhých cavyků. Endokrinní žlázy obou soupeřů počaly vylučovat nadměrné množství adrenalinu, u zmutovaného nájezdníka vylučovaly taky THC a LSD. Zápas se rozhořel naplno, dlouho nebylo jasné, kdo má navrch, kdo tento souboj vyhraje. Jakýsi pomatený stařík vsadil celé své jmění ve výši ochočeného radškorpióna na Johna Lennona, a když mu bylo řečeno, že tento se zápasu neúčastní, počal vykřikovat, že je nejlepší střelec v Texasu a že tohle někomu přijde pěkně draho. Nakonec byl uklizen do spíže jednoho domku hned za bránou.
     Ale zpět k souboji. Prvních pět minut bylo víceméně oťukávacích, soupeři se vzájěmně poznávali a také se hojně častovali vulgarismy. Nadávky jako "smrdutý oposume, třínohej ghoule, vymazaný radškorpióne, zmutovanej minihitlere," apod. se nesly vzduchem na značnou vzdálenost a přilákali k Shady Sands velké množství smrdutých oposumů, třínohých ghoulů, vymazaných radškorpiónů a také několik zmutovaných minihitlerů, kteří okamžitě začali vykřikovat cosi o čisté rase. Zhruba ve chvíli, kdy se několik černošských nájezdníku zvedlo a šlo zatlouct zmutovanou havěť do země, se radikálně změnil styl souboje. Ten nyní připomínal něco mezi Matrixem a bojem o schválení rozpočtu, mám-li použít předválečné výrazy. Zakladatel zaútočil sérií tvrdých pravých háků do žaludku, ale rány se zastavily o ledvinové kameny a ztvrdlá játra. Nájezdník se nenechal zahanbit a tvrdě udeřil Zakladatele do ledvin, rána však byla blokována Pip-boyem, který začal vyhrávat nějakou pohřební melodii. Postnukleární hrdina (neplést s nukleárním hrdinou Duke Nukem!) nyní rozjel sérii krátkých a nepříliš silných úderů do spoudních částí lupičova těla. Sloužily pouze k odlákáni pozornosti a byli zakončeny nehorázně tvrdým úderem do hlavy. Nad bojištěm se rozlehl dutý zvuk připomínající úder gongu. Padouchovi ten úder nic neudělal! Zakladatel tím byl nepříjemně překvapen, a proto udělal pár salt dozadu, jednak aby unikl dotírajícímu smraďochovi, jednak aby zafrajeřil před přítomnými dívčinami. V tu chvíli zloduch zaútočil, rozběhl se, vyskočil a provedl manévr, v japonských anarchistických kroužcích známý pod názvem Ajsachutó-du, což by se dalo volně přeložit jako nacputinohudožaludkutyšmejdejedenvymlaskaný. Zakladatel ale nebyl tímto manévrem zaskočen a ve stylu kung-fu provedl tvrdý protivýkop mířící na útočníkův hrudník. Za takovýto výkop by se nemuseli stydět ani rómové makající pro telecom. Masy masa ndo sebe mastně narazily a masakr byl na světě. Křupání žeber bylo slyšet až do Bratrsva, kde si ho spletli s výstřely a jako odpověď na domnělý útok srovnali se zemí jednu mírumilovnou vesnici. V porovnámí s tím, co se v tuto chvíli odehrávalo na plácku u Shady Sandy byla ovšem smrt několika desítek rolníků zanedbatelná. Zakladatel totiž zrovna poskakoval na jedné noze, druhou (tu, kterou kopal) si držel a vydával táhlé bolestiplné zvuky. Nájezdník nevydávál zvuky žádné, když pomineme nechutné prdy, kterými se snažil ulevit své bolesti. Po minutě poskakování Zakladatel ještě zatančil kozáček a pak se jal dobít nájezdníkovic chlapce. Ten ještě stále ležel na spálené trávě s vyraženým dechem a rohlíkem, který měl na snídani. Hledač vodního čipu na něj skočil a začal jej mlátit hlava nehlava. Ze zaujetím jsem sledoval, jak náš hrdina přetahuje nájezdníkovi slipy přes hlavu a přitom jsem ustupoval ke stánku, kde Tandi prodávala hotdogy. Při tom jsem stoupl na ocas jednomu psovi. Ten zavyl a odlákal tak moji pozornost od souboje. Jen tak jsem si všiml bodyguarda velitele banditů, kterýžto člověk pochybné pověsti si to zrovna šinul k místu, kde na zemi leželo několik pistolí. Ve chvíli, kdy Zakladatel zakroutil nájezdníkovi ušima, vytáhl podlý lupič čtyřiačtyřicítku Magnum a namířil ji na našeho hrdinu. Nikdo si jeho počínání nevšímal, každý sledoval, jak dobrý duch prérie morduje svého protivníka. Navěděl jsem, co mám dělat, vtom mi však zrak utkvěl na Zakladatelově desetimilimetrové pistoli, která ležela opodál. Zvedl jsem ji a protože jsem ještě pistoli v ruce nikdy nedržel, hodil jsem ji po tom šmejdovi s magnumkou. Vyšla rána. Všichni strnuli úlekem a oba staří sudí se probudili. Z nebe spadl střelený sokol a dopadl na bodyguarda ležícího na zemi. Jednou rukou se držel za hlavu a v druhé třímal pistoli, které se kouřilo z hlavně. "Ty, ty, ty jsi mě chtěl podle zastřelit," zařval Zakladatel a jedním tvrdým údrem do spánku zrádného šmejda uspal. Díky tomuto úderu si vysloužil přezdívku Drtící pěst (Shatterhand, později Old Shatterhand, pozn. přek.). Obyvatelé vesnice i nájezdníci pobouřeni tímto nečestným činem okamžitě ustanovili polní soud, na kterém dotyčného pistolníka odsoudili. Mohl si vybrat: buď čestně sejít ze světa jednou až dvěma ranami z pistolnické bouchačky, nebo vyhnanství. Tandi ještě chtěla, aby mu byly uříznuty obě uši, ale po přihlédnutí k hygienickému stavu dotyčných orgánů byl tento požadavek zamítnut.
     Každopádně souboj vyhrál náš zápasník, a tak museli nájezdníci odtáhnout s nepořízenou a jejich šéf navíc ještě s ostudou. Jeho kámoš si vybral vyhnanství a odešel někam na severozápad. Jak jsem se později dověděl, banda nájezdníků svého šéfa brzo vyhnala, usadila se a začala pěstovat kukuřici a marihuanu.
     Tak skončil ten slavný souboj. Ten den večer se konala obrovská hostina, na které se Zakladatel a jeho pes slili do němoty a s nimi i celá vesnice. I já jsem se samozřejmě účastnil radovánek, a když zavládla uvolněná atmosféra, Zakladatel mi před všemi poděkoval za můj včasný zásah. O něco později se mě ještě zeptal, proč jsem nevystřelil, a pak mě naučil teoreticky střílet z pistole. Hned mi taky jednu pistoli věnoval a přidal i pár nábojů. Za dva dny, když vystřízlivěl a mě se vrátil zrak, se hrdina se všemi rozloučil a odešel do pustiny nezištně konat dobro ve jménu cti, svobody a maminčina jablečného koláče. Po jeho odchodu si mě začali lidé ze Shady Sands vážit, a když navíc zjistili, že mi jejich zbožňovaný daroval zbraň a prohodil se mnou nejvíc slov (až na Tandi, se kterou mluvil skoro pořád), rozhodli se svěřit mi svou bezpečnost. Vyfasoval jsem pěticípou hvězdu (šestý cíp se někde urval, nebo co) a s pistolí za pasem jsem se procházel po hlavní ulici a dělal ze sebe těžkého frajera. Poklidné městečko se rázem stalo ještě klidnější, za což mohl hlavně výhružný vzhled pistole. Ne že bych z ní uměl střílet, ale každý se bál, že bych ji po něm mohl hodit. Díky zkušenostem z urovnávání sporů mezi svými sourozenci jsem se brzy stal uznávanou autoritou i mimo město, ale to už je jiný příběh.